KOLEŠOVSKÉ STŘÍPKY 2017

Běžně děvčata opouštějí své panenkovské kamarádky s přicházející pubertou. K těmto hračkám se pak vracejí v době, kdy se samy stávají maminkami a pak i babičkami. Jsou však ženy, jejichž vztah k hračkám z mládí přetrval.

Jednou z nich je i paní Jana Ponertová. Ta vlastní tolik panenek, s kolika si nehrály všechny kolešovské dívky dohromady za posledních dvacet, třicet let. Nebo možná déle.

Jana Ponertová si s panenkami nehraje, Jana Ponertová je sbírá.  „Jsem sběratelkou z lítosti,“ směje se na mě tahle milá paní, když mi otvírá branku ke svému domu. „Spoustu poničených panenek jsme našli – vzali je domů, opravili a oblékli.

U Ponertů mě (hlasitě a téměř nepřátelsky) vítá pes Čert a kočičí smečka, která běžně paní Janu doprovází až k obchodu. Pak projdu dveřmi - a ocitám se v jiném, tak trochu snovém světě. Dům je totiž plný panenek. „Kolik jich tu máte?“ ptám se, protože tolik jsem jich pohromadě ještě nikdy neviděl.

„Je jich kolem čtyř stovek,“ říká paní Ponertová a vede mě dál. Ukazuje mi své panenkovské království a vypráví, že historie panenky jako obrazu lidské bytosti sahá až k samým počátkům naší civilizace. Její původní význam byl však mysticko-kultovní: sloužila k náboženským obřadům, kde zastupovala roli člověka.

Nejstarší dochovaná panenka, která sloužila jako dětská hračka, pochází prý z Mezopotámie a byla vyrobená z alabastru. Ve starověkém Egyptě pak byla panenka užívána již v době 2000 př. n. l.

Já jsem si zjišťoval, že na území Čech začala vznikat drobná řemeslná výroba dřevěných kloubových panenek od poloviny 18. století jako alternativa drahým dřevěným nebo již porcelánovým pannám rakouské, německé, francouzské nebo anglické výroby. Byly nejprve opatřeny sádrovou hlavou s malovaným obličejem i vlasy, dřevěným tělem a textilními končetinami, ale postupem času vznikala propracovaná díla, která  konkurovala i  uznávanějším značkám a řemeslníkům.

Zlatý věk panenek přišel v 19. století, kde díky novým výrobním technologiím vznikaly, především v Německu, velké továrny produkující krásné biskvitové panenky. V roce 1810 se objevila další inovace - hlavičky panenek se začaly vyrábět lisováním z rozemleté papírové hmoty (tzv. papírmašé) a okolo roku  1850 ve Francii začali vyrábět hlavičky panenek  z biskvitu (neglazovaný porcelán). V polovině 19. století se začal používat ohebný kloub a panenky začaly pohybovat končetinami. Postupně se objevily nové materiály - porcelán, celuloid a guma. V současné době je nejrozšířenější vinyl.

Tolik krátce k historii panenek. Vraťme se ale ke kolešovské přítomnosti: čtyři stovky panenek – jak je paní Ponertová získala? „Většinou jsou to dárky,“ svěřuje se paní Jana, „prostě místo kytiček dostávám při různých příležitostech panenky. Pro mě to ale taková kytka je.“

Jaká panenka je v její sbírce nejstarší? Ukazuje na deset centimetrů vysoký exponát děvčátka ve skotské sukýnce, která má dokonce na rameni dudy. „Ta je z války – a konkrétně tu jsem našla na smetišti.“

Takových panenek má paní Ponertová bezpočet. „Často jsou panenky, které najdeme, rozbité nebo počmárané,“ vypráví a ukazuje na jednu větší pannu, jejíž obnova jí dala asi nejvíc práce. Veškerou dostupnou chemií likvidovala exteriér panenky pokreslený fixami, pak bylo potřeba obnovit hračce účes a obléci jí. Šatičky opravuje nebo nové šije paní Ponertová sama. Na stroji i v ruce.

Těžko představitelná je pak údržba panenek. Čas od času je potřeba vyprat jim šaty, vykoupat, očistit je samotné. Při tom množství, které kolem sebe u Ponertů vidíte, se to zdá nemožné. „Dělám to třikrát do roka,“ vypráví paní Jana a směje se, když se pokusím odhadnout, že to musí trvat týden. „Kdepak, za den je hotové všechno!“

Kdekdo sbírá kdeco. Prošli jsme si sběratelskou vášní pravděpodobně všichni. Ať to byly známky, odznaky nebo angličáky, jen málokomu z nás to vydrželo doposud.

Jana Ponertová své panenky sbírá přes třicet let.